Závěrečný „prožitek smrti“ byla jedna z nejlepších věcí, které jsem zažila. Během něho se mi prolínaly prožitky sexuálního aktu, porodu a smrti a cítila jsem jejich vzájemné propojení. Poprvé jsem smyslově pochopila, co znamená, že smrt je součástí života. Cítila jsem, že se připravuji na svůj další porod. Že se učím ho prozpívat, stejně jako se můžu prozpívat vlastní smrtí. I když to celé beru jako přibližnou light verzi toho, co mě možná na konci může skutečně potkat, jsem za to moc vděčná. Připadá mi to jako takové „evropské minimum“ – něco, co je důležité vědět a prožít si v souvislosti se smrtí v kultuře, která tuto součást života tabuizovala, prodchnula strachem a odmítnutím a vytlačila za zdi nemocnic. Myslím, že zde velmi málo umírajících a jejich příbuzných dostává adekvátní podporu v tomto zlomovém okamžiku a po něm, a z tohoto pohledu vidím celý víkend věnovaný smrti jako moc důležitý , neboť budu dříve či později konfrontována se smrtí svých blízkých i svojí vlastní. Dva dny po našem „umíracím“ víkendu jsem zjistila, že čekám miminko.

Bára Křížová